Jób 7
/b/Job/7
- 1Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka?
- 2Jako baží otrok po stínu a jako nádeník čeká na výdělek,
- 3tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem.
- 4Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase : ‚ Kdy se snese večer?‘ Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku.
- 5Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá.
- 6Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději.
- 7Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči.
- 8Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat , nebudu tu.
- 9Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí,
- 10nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě.
- 11A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše.
- 12Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž?
- 13Řeknu-li si: ‚Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání,‘
- 14děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními,
- 15že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení.
- 16Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek.
- 17Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci,
- 18že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?
- 19Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout?
- 20Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?
- 21Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již .“
Jób 6