Kniha moudrosti 17
/b/Wis/17
- 1Velké a neprobadatelné jsou tvé soudy, proto nevědomé duše zbloudily.
- 2Svévolníci, kteří měli za to, že smějí utlačovat svatý národ, spoutáni temnotou a vězněni dlouhou nocí, leželi zavřeni pod střechami jako vyděděnci věčné Prozřetelnosti.
- 3Mysleli totiž, že se s tajnými hříchy skryjí pod temným závojem zapomenutí; byli však rozptýleni, hrozně přestrašeni a vyděšeni přeludy.
- 4Ani skrýše, kde se schovali, je neuchránila od strachu. Děsily je zvuky znějící ze všech stran a zjevovaly se jim ponuré příšery s chmurnými tvářemi.
- 5Sebemocnější oheň neměl sílu svítit ani jiskrná záře hvězd nemohla prozářit onu děsivou noc.
- 6Ukazovalo se jim jenom ohniště samo od sebe hořící, šířící strach. Ochromeni úlekem z onoho vidění, dosud nikdy nespatřeného, považovali to, co viděli, za ještě horší.
- 7Neúčinné byly jejich čarodějné kejkle a znalosti, jimiž se vychloubali, se ukázaly jako hanebný klam.
- 8Ti, kdo slibovali, že zaženou z nemocné duše hrůzy a zmatky, sami onemocněli směšnou úzkostí.
- 9I když je nestrašilo nic děsivého, vyplašeni hemžením havěti a syčením plazů hynuli strachem a nechtěli pohledět ani do vzduchu, před nímž nelze nikam uniknout.
- 10Neřest se totiž sama usvědčuje ze zbabělosti; tuší vždy něco zlého, protože má zlé svědomí.
- 11Neboť strach neznamená nic jiného, než vzdát se podpory rozumného uvažování. Čím je v nitru člověka vyhlídka na pomoc menší,
- 12tím více si uvědomuje, že nezná příčinu, která působí trápení.
- 13Ti pak, kteří té vskutku bezmocné noci, jež vystoupila z hlubin podsvětí, spali obvyklým spánkem,
- 14byli buď štváni strašidelnými přízraky, nebo ochromeni ochabnutím duše, neboť na ně padla náhlá a nečekaná úzkost.
- 15A tak každý zůstal ležet tam, kde upadl, uvězněn a zavřen jako v žaláři, aniž byl spoután v železech,
- 16ať byl rolník nebo pastýř nebo nádeník osamělý v lopotě; kde kdo byl zastižen, musel se podvolit nezbytnosti, všichni byli svázáni jedním řetězem temnoty.
- 17Ať to byl šumot vánku, ať libý ptačí zpěv v košatých větvích, ať hukot vody mohutně se valící, ať dunivý rachot sesouvajících se skal,
- 18ať neviditelný běh řítící se zvěře, ať hlas řvoucích nejlítějších šelem, ať ozvěna odražená z horských slují, to vše jim nahánělo strach a zbavovalo je síly.
- 19Vždyť jinak všechen svět byl ozářen jasným světlem a práce v něm nerušeně pokračovaly,
- 20jenom nad Egypťany se rozprostírala tíživá noc, obraz temnoty, která je měla pohltit. Ale více než temnoty byli si oni sami břemenem.
Kniha moudrosti 16