Jób 37
/b/Job/37
- 1Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa.
- 2Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst.
- 3Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země.
- 4Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky , když se jeho hlas rozléhá.
- 5Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání:
- 6sněhu velí: ‚Padej na zem‘ a dešti: ‚Ať prší‘, a déšť padá v mocných proudech.
- 7Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání:
- 8Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších;
- 9vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad;
- 10svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod;
- 11oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno,
- 12a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země;
- 13užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství.
- 14Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy.
- 15Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem?
- 16Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího?
- 17Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem,
- 18dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo?
- 19Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu.
- 20Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit? Řekne si někdo o to , aby byl zničen?
- 21Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích; až se přežene vítr, pročistí je.
- 22Od severu přichází zlatavá záře , třpyt kolem Boha budící hrůzu;
- 23avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat.
- 24Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce.“
Jób 36