Jób 31
/b/Job/31
- 1„Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?
- 2Jaký je úděl od Boha shůry, dědictví od Všemocného z výšin?
- 3Zdali ne bědy pro bídáka a neštěstí pro pachatele ničemností?
- 4Nevidí snad Bůh mé cesty a nepočítá všechny mé kroky?
- 5Jestliže jsem licoměrně jednal a moje noha spěchala za lstí,
- 6ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost.
- 7Jestliže se můj krok odchýlil z cesty a mé srdce si šlo za mýma očima nebo poskvrna ulpěla na mých dlaních,
- 8ať jiný sní, co zaseju, a moji potomci ať jsou vykořeněni.
- 9Jestliže se mé srdce dalo zlákat cizí ženou a já jsem strojil nástrahy u dveří svého druha,
- 10ať moje žena jinému mele a jiní ať se sklánějí nad ní.
- 11Byla by to přece mrzkost, nepravost hodná odsouzení,
- 12byl by to oheň, jenž zžírá v říši zkázy, který do kořenů zničí všechnu mou úrodu.
- 13Jestliže jsem porušil právo svého otroka či otrokyně, když se mnou vedli spor,
- 14co bych měl udělat, až Bůh povstane, co mu odvětím, až mě bude stíhat?
- 15Což ten, který mě učinil v mateřském životě, neučinil i jeho, nebyl to týž, který nás připravil v lůně?
- 16Jestliže jsem odmítl nuzákovo přání, oči vdovy nechal hasnout v beznaději
- 17a sám pojídal své sousto, aniž z něho též sirotek jedl –
- 18ten přec od mládí už se mnou rostl jak u otce, také vdovu jsem od života své matky vodil –,
- 19jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu, že se ubožák čím přikrýt nemá,
- 20jestliže mi jeho bedra nežehnala za to, že se ohřívá vlnou mých jehňat,
- 21jestliže má ruka hrozila sirotkovi, ač jsem v bráně viděl, že mu mohu pomoci,
- 22ať mi odpadne lopatka od ramene a paže se mi vylomí z kloubu.
- 23Propadl bych jistě strachu, bědám Božím, na nic bych se nevzmohl před jeho vznešeností.
- 24Jestliže jsem svou důvěru složil v zlato, třpytivému zlatu říkal: ‚V tebe doufám,‘
- 25jestliže jsem se radoval, že jsem tak zámožný, že má ruka nabyla úctyhodného jmění ,
- 26jestliže jsem viděl světlo sluneční , jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze,
- 27a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst jim rukou poslal ,
- 28i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry.
- 29Jestliže jsem se radoval ze zániku toho, kdo mě nenáviděl, a byl rozjařen, že potkalo ho něco zlého –
- 30vždyť jsem nedal svým ústům zhřešit, nevyprošoval jsem si pro něho kletbu,
- 31lidé z mého stanu si nestěžovali: ‚Kéž by nám dal trochu masa, nejsme syti,‘
- 32cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře –,
- 33jestliže jsem po lidsku své přestoupení skrýval, nepravost svou tajně uložil v své hrudi,
- 34že bych se byl lekal početného davu a že bych se opovržení lidských čeledí děsil, pak ať zmlknu a nevyjdu ze dveří.
- 35Kéž bych měl někoho, kdo by mě vyslyšel! Zde je mé znamení. Ať mi Všemocný odpoví. Můj odpůrce sepsal zápis.
- 36Klidně si jej vložím na rameno, ovinu si jej jak věnec.
- 37O každém svém kroku mu povím, jako vévoda přistoupím k němu.
- 38Jestliže má půda proti mně křičela a její brázdy přitom plakaly,
- 39jestliže jsem její sílu spotřeboval bez placení a její vlastníky odbýval,
- 40ať místo pšenice vzejde trní, místo ječmene býlí.“ Zde končí Jóbova slova.
Jób 30