Jób 3
/b/Job/3
- 1Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni.
- 2Jób mluvil takto:
- 3„Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘
- 4Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví.
- 5Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne.
- 6A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane.
- 7Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne.
- 8Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana.
- 9Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory,
- 10neboť neuzavřela život mé matky , neskryla trápení před mým zrakem.
- 11Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky ?
- 12Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů?
- 13Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku
- 14spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky,
- 15nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem,
- 16nebo jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu , jako nedonošený plod, který nespatřil světlo.
- 17Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku,
- 18vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče,
- 19malý i velký jsou si tam rovni , otrok je tam svobodný, bez pána.
- 20Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost,
- 21kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady,
- 22těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob?
- 23A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil?
- 24Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda;
- 25čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal.
- 26Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí – a přišla bouře.“
Jób 2