Jób 14
/b/Job/14
- 1Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti.
- 2Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí.
- 3Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou.
- 4Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.
- 5Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl.
- 6Odvrať od něho své oči , ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou.
- 7Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou,
- 8byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez.
- 9Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek.
- 10Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl?
- 11Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne;
- 12člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.
- 13Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě.
- 14Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán.
- 15Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou.
- 16A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu,
- 17zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel.
- 18Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa;
- 19voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka.
- 20Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho.
- 21Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti.
- 22Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.“
Jób 13