Římanům 9
/b/rom/9
- 1Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém,
- 2že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci.
- 3Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím.
- 4Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení,
- 5jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen.
- 6Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael,
- 7ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž ‚z Izáka bude povoláno tvé potomstvo‘, to jest:
- 8dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené.
- 9Slovo zaslíbení zní takto: ‚V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.‘
- 10A nejen to: také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka;
- 11ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto
- 12a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu.
- 13Neboť je psáno: ‚Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.‘
- 14Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne!
- 15Mojžíšovi řekl: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘
- 16Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.
- 17Písmo přece říká faraónovi: ‚Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘
- 18Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým.
- 19Snad mi řekneš: „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“
- 20Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“
- 21Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?
- 22Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě,
- 23stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě –
- 24na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů.
- 25Jak je psáno u Ozeáše: ‚Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou,
- 26a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.‘
- 27A Izaiáš prohlašuje o Izraeli: ‚Kdyby bylo synů Izraele jako písku v moři, jen zbytek bude zachráněn,
- 28neboť Hospodin vykoná svůj soud na zemi rychle a úplně.‘
- 29A jak to Izaiáš předpověděl: ‚Kdyby nám Hospodin zástupů nenechal aspoň símě, bylo by to s námi jako se Sodomou, Gomoře bychom byli podobni.‘
- 30Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry;
- 31Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl.
- 32Proč? Protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. Narazili na kámen úrazu,
- 33jak je psáno: ‚Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.‘
Římanům 8