Tóbit - Tóbijáš 2
/b/Tob/2
- 1Za krále Esarchadóna jsem se vrátil domů a byla mi vrácena má žena Chana a syn Tóbijáš. O naší slavnosti letnic, což je svátek týdnů, byla mi připravena výborná hostina a já jsem usedl k jídlu.
- 2Když mi prostřeli stůl a připravili množství pokrmů, řekl jsem svému synovi Tóbijášovi: „Synu, vyjdi ven, a kohokoli najdeš chudého z našich bratří z ninivských zajatců, který celým srdcem pamatuje na Hospodina , přiveď jej a bude jíst společně se mnou. Hle, počkám na tebe, synu, dokud nepřijdeš.“
- 3Tóbijáš vyšel hledat někoho chudého z našich bratří. Když se vrátil, řekl: „Otče!“ Vyzval jsem jej: „Mluv, synu!“ Odpověděl: „Hle, jeden z našeho národa byl zavražděn a je pohozen na tržišti. Leží tam zardoušený.“
- 4Vyskočil jsem a opustil hostinu dřív, než jsem z ní cokoliv okusil; odnesl jsem ho z ulice a uložil do jednoho z domků, dokud nezapadlo slunce.
- 5Potom jsem se vrátil, umyl se a začal se zármutkem pojídat chléb.
- 6Vzpomněl jsem si na slovo proroka, které pronesl Ámos v Bét-elu: „Vaše slavnosti budou proměněny ve smutek, všechny vaše písně v žalozpěv.“ A dal jsem se do pláče.
- 7Když zapadlo slunce, šel jsem, vykopal hrob a pohřbil jsem ho.
- 8Moji sousedé se mi posmívali. Říkali: „Vůbec se nebojí. Už jednou kvůli této věci po něm pátrali. Měl být zabit, ale uprchl. A hle, zase pohřbívá mrtvé.“
- 9Té noci jsem se umyl, vešel do svého nádvoří a ulehl u jeho zdi. Pro horko jsem neměl přikrytou tvář.
- 10Nevěděl jsem, že na zdi nade mnou jsou vrabci. Jejich teplý trus mi padl do očí a způsobil mi bílý zákal. Chodil jsem k lékařům, abych se léčil. Ale čím víc mě mazali léky, tím víc slábly mé oči bílým zákalem, až jsem zcela oslepl. Zrak mi nesloužil čtyři roky. Všichni moji bratří nade mnou truchlili a Achíkar se po dva roky, dokud neodešel do Elymaidy, staral o mou obživu.
- 11V oné době má žena Chana konala za mzdu ženské práce.
- 12Posílala je zákazníkům a oni jí platili mzdu. Sedmého dne měsíce dystra dokončila tkaní a poslala tkaninu zákazníkům. Ti jí dali plnou mzdu a přidali jí kozlíka k hostině.
- 13Když přišla ke mně, kozlík začal mečet. Zavolal jsem ji a otázal se: „Odkud je to kůzle? Snad není kradené? Vrať je jeho majitelům! Není nám dovoleno jíst nic kradeného.“
- 14Odpověděla mi: „Bylo mi to přidáno jako dar ke mzdě.“ Ale nevěřil jsem tomu a domlouval jí, aby kůzle vrátila majitelům. Vzplanul jsem proti ní hněvem. Tu mi řekla: „Kam se poděly tvé skutky milosrdenství? Kam se podělo tvé spravedlivé jednání? Teď se ukázalo, co jsi zač! “
Tóbit - Tóbijáš 1