Jób 41
/b/Job/41
- 1Hle, čekat na něho je ošidné, při pohledu na něho se člověk hroutí.
- 2Není odvážlivce, který by ho dráždil. Kdo potom obstojí přede mnou?
- 3Kdo mi napřed něco dal, abych mu to splatil? Pod celým nebem všechno je mé.
- 4Nemohu mlčet o jeho údech, nemluvit o jeho bohatýrské síle a jeho výborné stavbě těla .
- 5Kdo odkryl jeho oděv a přistoupil k němu s udidly dvojitými?
- 6Kdo otevřel vrata jeho tlamy? Strach jde z jeho zubů.
- 7Jeho hřbet je jako řady štítů těsně uzavřených pod pečetí,
- 8dotýkají se jedny druhých, vítr mezi ně nevnikne;
- 9jeden přiléhá k druhému, jsou pevně sevřeny, nelze je oddělit.
- 10Jeho kýcháním se rozžehává světlo, jeho oči jsou jak řasy jitřenky,
- 11z úst mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry,
- 12z nozder mu vystupuje kouř jak z hrnce nad ohněm z rákosí rozdmýchaným,
- 13jeho dech rozžhavuje uhlí, z tlamy mu šlehá plamen,
- 14v jeho šíji dříme síla, před ním se každý zkroušeně chvěje,
- 15laloky mu přiléhají k tělu jak ulité, netřesou se,
- 16jeho srdce je slité, tvrdé jako kámen, slité jako spodní žernov.
- 17Když se zvedne, sami bohové se leknou, při tom hrozném třesku jsou bez sebe strachy,
- 18meč, jenž by ho zasáhl, tu ránu nevydrží, ani kopí, vržená střela či hrot šípu.
- 19Železo má za slámu, bronz za trouchnivé dřevo,
- 20šíp z luku ho nezažene na útěk, kameny z praku se před ním mění v stébla slámy,
- 21kyj má jen za slaměné stéblo, posmívá se, když přiletí chvějící se oštěp.
- 22Vespod má ostny podobné střepům, vleče se blátem jako smyk na obilí ,
- 23způsobuje, že to v hlubině vře jako v hrnci, moře je pro něj jak kelímek na masti,
- 24nechává za sebou světélkující dráhu, až se zdá, že propastná tůň zšedivěla.
- 25Na prachu země mu není podobného, kdo by byl prost všeho děsu.
- 26Na všechno vysoké pohlíží svrchu , nad všemi šelmami je králem.“
Jób 40