Pasáž: Kazatel 1,2-11
- 2Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.
- 3Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?
- 4Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.
- 5Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde.
- 6Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál , až se zas oklikou vrátí.
- 7Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.
- 8Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením.
- 9Co se dálo, bude se dít zase , a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.
- 10Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.
- 11Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.